Tajemné bytosti z našich luhů a hájů

Milan Doležal

Snad každému správnému milovníkovy pověstí, tajemna či záhad je jasné, že se kolem nás i v povětří kromě ptáků vyskytuje celá řada dalších prazvláštních bytostí. Pojďme si nyní některé z nich představit trochu blíže. Vždyť jsou tu stále kolem nás a s řadou z nich se můžete opravdu setkávat.

Jamar

Je to podzemní přízrak a vyskytuje se v dírách, jámách, sklepech, studnách a prohlubinách. Také se mu říká Jamník, nebo též Jemín. Už od pradávna se také říká když někoho postihlo neštěstí ...“jémine, jémine, co se ti to stalo...Místy byl zván i také jako Krosina, Krušina, v okolí Klatov jako Pikola. Děti si často hrají na pikolu či na pikanou. ...“před pikolou za pikolou...“ Tato bytost má na svědomí nezdar, neštěstí a zhoubu lidí. Přináší jim pohromu, nemoce i smrt.

Bazilišek

Encyclopedia Mythica ho představuje jako dvounohého ptáka s hadím ocasem a dračími křídly.

Je to tvor nebezpečný, svým pohledem, případně dechem dokáže zničit vše živé. Tuto schopnost mohl získat po Medúze. Lucanos uvádí, že se z její krve zrodili všichni libyjští hadi. Tedy séps, amfisbaina, hammodyt i bazilišek. Pověsti uvádějí řadu míst v naší republice, kde byl bazilišek spatřen.

Plivník

Plivníka přivedeme na svět z vejce, které vezmeme černému kuřeti. Vejce musí zahřívat žena 40 dní ve svém podpaží. V této době se nesmí vyzpovídat, stříhat si nehty, mýt obličej a modlit se. Plivník též však rarášek je často zobrazován v podobě kuřete, nebo malého raráška s křídly, který svému pánu slouží a pomáhá mu k bohatství, za to však často žádá jeho duši.

Cikavec

Cikavac je kouzelná bytost, která může krást med z cizích úlů nebo sát dobytčí mléko, a nosit je svému majiteli. Záleží to jen na jeho přání, avšak za podmínky, že ovládá řeč zvířat.

Dobytčí děs

Je to celkem neznámý přízrak odporného vzhledu. Připomíná velkou ještěrku, z ocasu mu srší jiskry. Jako jedna z mála nad přirozených bytostí se zaměřuje na domácí zvířectvo. Obvyklou metodou tohoto tvora je plašení krav. Slabší kusy pak uštve k smrti.

Morous

Jde o bytost mnoha jmen a podob. Je známa jako ničitel lidí i dobytka. Přichází s mrazem a prudkou větrnou bouří. Říká se mu také Marovít, Murák či Mrazivec a Hltoun. Svým dechem dokázal zmrazit vše živé. Jeho paní se říká Morane, Morana, Muračka, Moruska, Kikomora a Hltounka.

Žithola

V Čechách mezi nejznámější polní bytosti patří Žithola tedy Žitný děda. Ten má tři hlavy a ohnivé jazyky. I on je hlídačem obilných polí. Místy se mu také říká obilný duch a s oblibou rozhazuje stohy, nebo obilné snopy. Také pronásleduje ty, kteří sekají pole o polednách.

Venusleute, čili Venušin lid

Výškou se podobají trpaslíkům. Žijí v jeskyních na Šumpersku, přičemž tamní žulové mísy používají na vaření, jindy ke koupání dětí. Jsou dobrosrdeční a obvykle se k lidem chovají dobře.

Požera

Na druhé straně hranic mu Němci říkají Vielfras. Občas bývá symbolem nenasytnosti. Rád se tento tvor přežírá uloveným dobytkem. A když se cítí přeplněn, vmáčkne se mezi dva stromy, vyvrhne zhltnutou kořist, aby si na ní pochutnal ještě jednou. Někteří ho popisují jako velkého psa s kočičí tváří a dlouhými hnědými chlupy.

Lesovik

Kdo se bojí ať nechodí do lesa. Mezi stromy totiž není bezpečno. Můžete tu narazit na některého z nebezpečných lesních obyvatel Lesovika. Někde se mu také říká Lešij.

Lesovik je škodolibý chlupatý zelenovlasý a zelenovousý mužík, místo nehtů má drápy. Je to lesních duch, či pán lesa. Jeho příchod provází praskot větví, lomoz odlamovaných kamenů či padajících stromů. Vichřice oznamuje též jeho přítomnost v lese, jindy se ohlásí mírněji, pouhým šuměním stromů.

Bogyňky

Bogyňky jsou zlé víly. Žijí v potocích a močálech a kradou novorozeňata a podstrkávají místo nich děti ošklivé a nemocné. Pokud se k nim budete chovat s úctou nechají vás na pokoji.

Diblík

Diblík je domácí bůžek. Patří do skupiny rarachů a šotků. O jeho zrodu existuje krásná legenda. Podle ní se jednou popral ďábel s čarodějnicí. V boji vyrazil čarodějnici několik zubů. Z nich v Čechách vyrostla rostlina zvaná posed. Právě z ní každého prvního v měsíci vychází diblík. Pokud jde o povahu, je pomsty chtivý a zlý. Tak sem u raději vyhněte

Domovoj

Domovoj patří mezi nejznámější ochránce domovů. Dokáže se proměnit v psa, kočku, v hada, ale i v krysu či jiná zvířata. Má rád teplo a proto se může zabydlet v pokojích kde je stále vyhřáto.

Přízeň domovoje je ovšem nutno si zajistit. Protože je vázán s domem. Už při jeho stavbě je vhodné obětovat jehně, černého kohouta, potraviny, případně peníze. Pozůstatkem nejstarších dob jsou nálezy obětovaných dětí.

Ludkové

V některých oblastech Moravy a Lužických hor patří k ochráncům domovů. Předpokládalo se, že jsou předky Lužických Srbů a původními obyvateli země. Žijí v hustých hvozdech.

Ohnivý muž

Mezi lidské démony patří i jedno z běžných místních strašidel.

Klasická ohnivá postava mívá někdy i podobu hořícího sudu, kola či sloupu. Také psa nebo zajíce. A mnoho jmen, co kraj, to jiný název. Na Moravě býval znám jako Fajermon, na Šumavě a v jejím západočeském podhůří se mu říkalo Světlík. Ve východních Čechách pak Žavák. Jinde Dýma, případně Dýmač. Kromě popálení, mohl člověka svést a utopit, neboť se zjevoval také v podobě světýlek v bažinách a také ho roztrhat.

Rusalky

Kupodivu patří mezi lidské démony také. Rusalka se totiž nezrodí z lidské duše přímo. Původ slova rusalka je také zajímavý. Kromě obecně známého rusá (barva vlasů) případně rusa – řeka.

Létá v noci, za mlhy či deště a naříká a skučí nad řekami. Trápí především děti a těhotné ženy. O samotných rusalkách se traduje, že jsou duchy utopených dívek, nevěst, které zemřely před svatbou či sebevražedkyň. Rusalky se podobají vílám. Jejich moc je ukryta v dlouhých mokrých vlasech a patří mezi bytosti víceméně škodlivé.

Planetníci a stuhači

Říká se jim také i Chmurníci nebo Oblačníci a stojí na rozhraní světa lidských démonů a démonů přírodních živlů a stávají se jimi duše živých lidí, případně duše oběšenců, utopených či udušených, které za bouře odlétají do mraků. Těmi pak pohybují, perou se, vyjí, skučí a vrhají blesky.

Nemodlenka

Je to přízrak který odnáší děti, které se nechtějí modlit. Do domu proniká nemodlena v podobě můry, ale i v podobě vyzáblé postavy.

Kordula

Žije v rákosí u rybníků. Od jara do podzimu ze svého skrytého stanoviště vyhlíží oběti. Kdo se brouzdal bos v blátě nebo v kalužích, tomu pak v noci rozsekala kůži na chodidlech. Na Moravě jí říkali Paní Hachla.

Polednice

V Čechách se stala pověstná polednice. Polednice ve své původní podobě představovala strážnou bytost polední hodiny duchů. Pokud přistihla někoho na poli, vyhnala ho. Někdy za ni zaskakovala Kosířka nebo Serpolnica.

Občas se plížila polednice k domům a kradla děti. Případně létala ve vichřici a zabíjela dotek.

K polední hodině v Čechách patří ještě Poledníček, chlapec v dlouhé bílé košili, který také hlídal polední klid. Vycházel z lesa a pokřikoval na lidi.

Klekánice

Je spojena samozřejmě s hodinou, kdy se zvonilo k večerní modlitbě. Chodí v šedivém hábitu.

Její mužský protějšek, klekáníček, pro změnu nebyl chlapcem, ale malým mužíkem, chodícím občas po kolenou. Rokycanský klekáníček se nešklebil ale usmíval. Jenom neměl rád, když na něj někdo pískal.

Divoký lovec

Tento lesní přízrak se objevuje především za bouře a vichru. Tmavý, mlčenlivý, sedící v sedle tmavého koně. Občas nemívá hlavu. Divoký lovec od Kostelce nad Černými lesy má ohnivou kápi.

Někdy bývá spatřen nehnutě sedící na pařezu nebo kameni. Děsivější je ovšem v čele divoké honby. Té se někde říká Štvaní a je složena z démonů, duchů, pekelných koček, vyžlat, vlkodlaků, a medvědů. Za bouře se žene lesem. Tahle zábava je smrtelně nebezpečná pro každého, kdo zůstal v lese. Jistý člověk u Jarošova nad Nežárkou rozvázal pytel od obilí, který našel u říčky Žirovničky a z pytle vyletěla smečka psů - vyžlat, která jej zle potrhala.

Divoká honba někdy vyjížděla z lesa až na kraj vesnic, Divoký lovec pak házel na zápraží krvavé kusy zvěřiny nebo koňského masa. U Merklína se vypravovalo, že kdo od Divokého lovce kořist přijme, stane se jedním z přízraků honby. Štvaní občas plní i jiná poslání. U vrchu Na strašidlech u Horní Blatné, hlídá klíč k pokladu, který je v kopci ukryt. U Kynšperka vedla divokou honbu naopak víla (nebo čarodějka) Běla či Vela. Ta kdysi žila na Doubravské hoře, kde číhala na své oběti. Později se i se svým černým psem propadla do země a začala jezdit v čele štvaní.

U České Třebové vede divokou honbu pro změnu lesní duch Huráň, který jinak žil v jedné lesní studánce, v Kovářské u Vejprt zase jistý Hainzmichl, který strašívá v lese. U Lázní Kynžvart pro změnu vyráží na lov Kober, tamní lesní duch a u Mariánských lázní zase černý muž zvaný Hajman.

Rozobabel

Je to zvláštní bytost, která nosí kroupy v obrovském pytli. Vysypává svůj náklad na vybraná místa. Jakožto démon občas chodí na nezvanou návštěvu i klidem do stavení. Když pak odchází, dveře se za ním samy zavírají.

Ve Východních Čechách na vrchu Kozákově svého času působili tři železní obři, případně čtyři muži se železnými tyčemi. Obři ledovým dechem zmrazili jednu kozákovskou studánku, led rozdupali a pak rozhazovali po okolí.

Vyžlata

Jsou strašidelné bytosti zjevující se v podobě vychrtlého psa. Proto se také někomu říká, že je hubený jak vyžle. Ve smečkách běhají v noci po lesích a pronásledují svou kořit. Jsou člověku nebezpečné a dokáží jej dlouho pronásledovat. Často patří do smečky při divoké noční honbách lovců přízraků.

Bludičky

Bludičky, jinak také zvané Světýlka nebo Cvendy (na Železnobrodsku)a Rychmandle (kolem České Třebové), jsou malá světélka. Poskakují nad bažinami nebo hřbitovy a svádějí pocestné do močálů. Zvláště, když na ně někdo pokřikuje nebo hvízdá, to se potom s chutí za vyrušení pomstí. Tu a tam mohou ukázat, kde se skrývají poklady. Objevují se prý vždy v lichém počtu. Nejčastěji se traduje, že bludičky jsou dušemi nekřtěňátek, případně duší obětí vražd. Nebo mohou být dušemi čarodějnic. Moravská zahubenčtata či zabobončata jsou nekřtěnátka s průhlednými těly.

Mniška

Patří prý k vílám. Mniška, někde známá jako Myška, chodívá v hnědých šatech, na Orlicku pak oblečená jako jeptiška, a má až na zem dlouhé vlasy. Krkonošská Mniška vypadá naopak jako malá panenka.Všechny prameny se ovšem shodují v tom, že tohle rychle běhající lesní stvoření není nebezpečné, jen občas vyleká v lese nevychovance a křiklouny.

Skalní muž, Skalní duch a Skalník

Jsou to tři různé bytosti. Ta první bydlí v jedné skále u Železného Brodu.Vybíhá z ní každý večer v podobě černého psa.

Naopak skalní duch je mnohem nebezpečnější bytost. Znají ho dělníci z lomů. Jakmile uslyší dusot koní nebo hluk silné vichřice, vědí, že je zle. Podobu trojhlavého, oheň chrlícího krkavce má skalník. Sídlí v kopci zvaném Škarmaň u Domažlic, objevuje se také v Krkonoších, kde s oblibou shazuje lidi ze skal.

Jiní skalníci se objevují na hradě Svojanov. Je jich šest a patří mezi lidské démony. Jsou to duše šesti zedníků tu byli zavražděni.

Červený mužíček

V Nové Vsi u Křemže se zjevoval červený mužíček. Přicházel o půlnoci a koho chytil, tomu usekl hlavu. V místě jeho zjevování byla proto postavena kaplička.

Větřice

Tahle bytost se zjevuje v podobě větrného víru, ničí úrodu ale přenáší i nemoce. Je známa po celé republice. V Krkonoších ji říkají Fukéř v krušných horách naopak Luftbába.

Radouš

Radouš, někdy také Raden nebo Roden se ukazuje na Plzeňsku.

Pro Plzeňsko kdysi znamenal totéž, co Rýbrcoul pro Krkonoše. Ohyzdný Radouš jezdí krajem a děsí lidi, zejména ženy. Lidová tradice říká, že pokud se Radouš objeví o poledni, přižene se velká bouřka. Jeden z velkých sběratelů pověstí Václav Krolmus o něm píše jako o někdejším pohanském bohu Plzeňska. Na Písecku je zván také jako Černý Hanuš, který jezdí o půlnoci s trakařem.

Hojman

Straší u šumavského Mutěnína, kde v noci huláká hoj – hoj - hoj. Kdo se mu ozve, toho honí a když ho dohoní, skočí mu za krk a začne jej rdousit a bít po hlavě. Již mnoho lidí doplatilo na jeho řádění.

Jezinky

Jezinky patří mají ženskou tvář, tělo prasečí a nohy koňské. Jsou démony lesa a variantou divých žen. Blízké příbuzné mají třeba v Polsku, kde jim říkají gorne iędze. Jezinky totiž kromě uspávání lidí a vydloubáváni jejich očí, unášejí děti a ve svých jeskyních a norách je požírají.

Plakavac

V tuto bvytost se proměňuje duše novorozence, jehož udusila vlastní matka. Nedělá nic jiného, než v noci vstává z hrobu, chodí po domech a pláče.

Dýmovec

Dýmovec se objevuje v okolí vesnice Stachy na Vimpersku. Stejně jako jmenovaní má v popisu práce svádět poutníky z cesty. Snaží se člověka vyděsit natolik, aby dotyčný utekl a orientaci sám ztratil hrůzou. Dýmovec sám je výtvorem démonů a objevuje se jako mlžná postava nebo kouřový oblak, který se najedou vedle vás objeví..

Hockaufové

Tato strašidla se objevují se v lesích na Šumavě ale také i u u Mikulova. Tam jim říkají Kožíškoví mužíci, zatímco na druhé straně někdy Škrtiči nebo Hockaufové. Šumavský termín prozrazuje, že tyto přízraky v bílých kapucích¨skáčou lidem na záda a škrtí je.

Hraničník

Je to lesní duch, který se objevuje u České Třebové. Nenápadný, mlčenlivý, v šedém obleku, se zničeho nic zhmotňuje vedle pocestného, případně za jeho zády. Činí tak zvláště za pošmourného deštivého počasí. Jakmile přestane pršet, zmizí.

Zimnice

Tento přízrak byl nazýván také Lichoradka. Zimnice je bytost ženského vzhledu, žluté kůže a zapadlých očí, zkrátka vzhledu vážně nemocného člověka. V bílém rouchu číhá o půlnoci na křižovatkách nebo u božích muk a napadá lidi. Koho chytne, ten vážně onemocní.

Fabián

Fabián je strážný duch Brd. Fabián, případně Babí Jan, se ukazuje v podobě vousatého dobře živeného myslivce s dýmkou a holí, oblečen do oděvu ze stromové kůry a šišek. Fabián se občas ozývá houkáním Stejně jako Krakonoš v Obřím dole, má i Fabián na Plešivci svou zahrádku.

Ještědský duch

Ještědský duch je géniem loci Ještědu. Objevuje se v okolí Kukštejnu. Říkávalo se mu i Děd Ještěd nebo Jeschkengeist a býval viděn v podobě velkého horala s kloboukem a vousy. Jelikož jde o místo pověstmi hojně opředené, není jediným nadpřirozeným obyvatelem tohoto kraje.

Muhu

Také Muchovské skály u Tanvaldu mají svého pradávného strážného ducha. Je jím Muhu, původně to byl pohanský bůh, po němž nese hora Muchov jméno. Vypráví se, že uvnitř skály stráží svůj poklad, má podobu obra a klimbá na kamenné lavici opřen lokty o stůl, hlavu v dlaních. V zimě se zjevuje v podobě větrných a sněhových vírů.

Divoženky – Divé ženy

Divoženky jsou ženské bytosti žijící ve volné přírodě, v lese, na lukách, u rybníka apod. Mohou mít různou podobu od krásných dívek až po odporné babice. Tělo mají porostlé žíněmi rudé barvy a mají červené nebo černé vlasy. Divoženky velice rádi řádí po lese a koho v noci chytnou, toho tzv. utancují k smrti. Takového nebožáka pak lidé najdou s utrženýma rukama a nohama. Chodidlo prý mají otočené patou dopředu. Jak se traduje kolem Poličky, když se jim někdo smál, ukrutně

ho potrestaly. Na Domažlicku prý divoženky žily ještě kolem roku 1900 a měly prý v lesích

pod zemí rozsáhlé skrýše. V těch doupatech bylo vše zařízeno jako v jiných domácnostech a o

divých ženách se všude povídalo, že jsou dobré hospodyně. Sbíraly klásky, mlely obilí na kamenech

a pekly z něho chleba, jenž voněl po celém lese.

Lesní střelec

V temných nocích se u Rotavy nedaleko Sokolova objevoval Lesní střelec. Pronásledoval pytláky, popoháněl své psy a tloukl do stromů. Podle záznamu J.V. Grohmanna například proměnil jednoho člověka v pahýl stromu.

Hilar

Patronem bruntálského kraje je Svatý Hilarius. Možná dostal jméno po něm, v každém případě žije skřítek Hilar u Šternberka v kopci, zvaném Tvarožná hora, kde sídlí i víly. V těch místech nalezla jedné zimy jedna místní žena opuštěné malé dítě. Vzala chudáčka domů, postarala se o něho, jenže potom někdo zavolal: „Hilar, Hilar!“, a nalezenec se zvedl a zmizel.

Víly

Samotné slovo víla je obestřené tajemstvím původu. Jan Máchal někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století odvozoval jeho původ od kořene vel s významem hynout a poukazoval na podobná, najmě na německé wal a od něho beroucí jméno valkýry.

Termínu víla se používá především tam, kde jde o vodní bytost dívčího vzhledu. Podobně jako rusalky, byly občas víly dušemi mrtvých nevěst či lehkovážných děvčat. Při dešti a za duhy mají průsvitná těla a dlouhé světlé vlasy. Existují i zlé černé vodní víly, které topí lidi, brání v konzumaci vody z jejich pramenů a svádí lidi z cest.

Jejich velká léčitelská schopnost navádí k tomu, aby si je lidé snažili předcházet. Proto pokládali obětiny v podobě koláčů či květin k pramenům a věšeli barevné pentle po stromech. Čemu se lidé naopak vyhýbali, byla místa, na nichž víly žily. Šlo je poznat podle hodně vysoké spletené trávy, kruhům hub, případně pokřiveným stromům.